recoil.czčeskyenglish

Alanova práce v Depeche Mode

Seznam písní Depeche Mode, které napsal Alan
  • Two Minute Warning
  • The Landscape Is Changing
  • Fools
  • If You Want
  • In Your Memory


Seznam písní Depeche Mode, na kterých se Alan podílel jako spoluautor (s Martinem Gorem)
  • The Great Outdoors
  • Work Hard
  • Christmas Island
  • Black Day
  • Stjarna


Další
  • Alan je také autorem provedení Beethovenovy "Sonáty č.14, C-moll (Moonlight Sonata)"



WORK HARD

wh.jpg (35523 bytes) Ve stejném týdnu, kdy byl tisku ohlášen odchod Vince, vyšel na poslední stránce Melody Makeru tajemný inzerát: "Známá skupina hledá hráče na syntetizátor, věk pod 21 let". Případní zájemci se pochopitelně měli dozvědět později, kdo je ta "známá skupina", ale mělo jim být také sděleno, že se po nich nebude chtít žádná práce na nahrávání, nebudou mít možnost postupu, že se nejedná o nic víc než pár vystoupení v březnu 1982 v Americe.


Skupina očekávala první odpovědi na svůj inzerát a byla neoblomná. Nechtěli přijmout prvního zdánlivě schopného idiota, který vejde do dveří; nic je nehonilo ani netlačilo k tomu, aby se rozhodli. Ať už by nový člen zůstal šest týdnů nebo šest měsíců, musel to být někdo, s kým by mohli vyjít a kdo by byl schopen vyjít s nimi.


Alan Wilder byl prvním, který se lišil. Samozřejmě uměl hrát na syntezátor, ale prakticky na jakýkoliv nástroj, který Depeche Mode vyjmenovali. Když mu ale předvedli svůj repertoár, vypadal dost překvapeně. "O Depeche Mode jsem slyšel", připustil, "ale neznám žádnou vaši píseň. O skupinu jsem se dosud nezajímal."


Ani mu nebylo méně než 21 let. Narodil se 1. června 1959, byl tedy o rok starší než ostatní členové skupiny. Ale byl ochoten lhát, jen aby dostal šanci.


Alan pocházel z docela bohatého předměstí Actonu v západním Londýně. Stejně jako jeho dva bratři, měl i on bohaté hudební zázemí; rodiče trvali na tom, aby jejich nejmladší syn navštěvoval lekce klasického piana. Přesto když v roce 1975 opouštěl školu, jeho zkušenosti čítaly jen to málo z jeho prvního zaměstnání - vařil čaj v malém londýnském nahrávacím studiu.


Alanovi to nevadilo. Jeho cílem bylo stát se studiovým technikem, ale neskrýval svoje hudební schopnosti, a dokonce si jednou uvědomil, že je mnohem lepším pianistou, než mnozí hudebníci, kteří studiem prošli. Netrvalo dlouho, a s Alana se stal neoficiální studiový muzikant mnoha nahrávek, a nakonec se stalo nevyhnutelné. "Protože jsem trávil stále více času vypomáháním jako klávesista, k mixážnímu pultu jsem se v podstatě nedostal." Rozhodl se tedy stát se muzikantem na plný úvazek.


Žádná z Alanových prvotních skupin mu v tom ale nepomohla. Ani Dragons, kteří hráli soft-rock v okruhu klubů západního Londýna; ani Reel to Reel, kteří zůstali ve skutečnosti uvězněni na scéně místních restaurací; a dokonce ani Daphne and the Tenderspots, skupina přiřazovaná ke stylu New Wave, která vydala neobvykle zabarvený singl "Disco Hell".


Všechno se to dalo počítat spíše za pokusy, nicméně na konci roku 1981 odpověděl Alan na inzerát skupiny the Hitmen (ta se objevila na konci 70. let), která hledala klávesistu. Alan doufal, že se uchytí uprostřed jejich rozmanitých témat a popových žánrů.


Ale nestalo se tak; kytarové skupiny nebyly v módě, a the Hitmen (jejichž skvělý hráč, Pete Glenister, nyní nahrává a koncertuje s Kirsty MacColl) nebyli výjimkou.


The Hitmen se zoufale snažili jít s dobou, rozšířili proto své řady o hráče na syntezátor Torna Togethera, právě v době nahrávání druhého alba. Nepomohlo to, a ve chvíli, kdy se připojil Alan, hráli the Hitmen jen ve třech - Glenister, zpěvák Ben Watkins a bubeník Mike Gaffey. Nahrávací smlouva s CBS se blížila svému konci; nálada členů ve skupině tomu odpovídala.


"Ouija", poslední singl kapely, se nahrával bez Alana i bez nově příchozího basáka Johna Jaye. Společně ještě odehráli hrstku živých vystoupení, poté si Alan všiml onoho osudného inzerátu v Melody Makeru.


Dave později žertoval o vzhledu Alana Wildera, který vypadal jako "opravdová rocková hvězda", mnohem víc, než kdokoliv z Depeche Mode. Jeho krátké vlasy ostříhané na ježka a jeho vyzáblá tvář s nepatrným strništěm, které vynikalo na vystouplých lícních kostech. Na konkurz se dostavil oblečený do kožené bundy a džín. Za syntezátorem vypadal nezvykle; se svým vzezřením měl být kytaristou, který má svůj nástroj svěšený na kolena a zmítá se v rytmech hudby.


Stačilo mu poslechnout si jednou melodii a už ji dokázal přehrát, nebo improvizovat. Když se Martin, Dave a Fletch rozhodli Alana přijmout, Dave vtipkoval, že kdyby jim to spolu nešlo, mohl by Alan zastat i jejich práci.


Skupina nabídla Alanovi ty nejštědřejší podmínky, jaké mohla - šestiměsíční zkušební období, které akorát zabralo dobu před nahráváním jejich druhého alba. Alan se pustil do práce hned, protože Depeche Mode začali propagovat svůj první singl bez Vince, Martinovo "See You".


wha2.jpg (45896 bytes) Skupina byla nervózní a musela čelit svému okolí, což nebylo vůbec jednoduché. Výsledkem byla jejich rozmrzelost, strach a nejistota z budoucnosti, kterou způsobil Vince svým odchodem. Jejich víra byla ale silná, obzvlášť poté, co jim Alan sdělil, že umí také psát.


Zkušební období Alana Wildera se blížilo svému konci. Depeche Mode se právě chystali do Blackwing studia, aby začali pracovat na svém druhém albu. Vrátili se odpočatí z dovolené, kterou něměli už téměř dva roky.


Na druhou stranu byla hudba vše, co Alana zajímalo, a když se Depeche na konci července 1982 rozhodli, že se znovu sejdou, silně si uvědomovali jeho chuť do práce.


Narozdíl od mnoha jiných skupin, které se při svým živých vystoupeních spoléhají na předtočené pásky, Depeche Mode se nikdy nespokojili s pouhým přehráváním nahraného materiálu. Raději si pracně nahráli hudební doprovod, zdůrazňující určité prvky a pasáže originální verze. Bylo to - a stále je - časově velmi náročné, hlavně proto, že to členové kapely brali vážně, přestože to nebylo zrovna jejich hobby.


Alan se tohoto úkolu ale zhostil rád. Ještě dnes ho jeho kolegové popisují jako jediného opravdového muzikanta ve skupině. Jeho talent a entuziasmus se odráží ve všem, co skupina od alba Speak And Spell vyprodukovala. Dlouho předtím, než mu Martin, Dave a Fletch na konci července oznámili, že chtějí, aby se stal natrvalo součástí skupiny, byl si Alan naprosto jistý tím, že má práci. O to těžší pro něj bylo následující rozhodnutí kapely a stejně tak pro kapelu, aby mu ho sdělila.


wh2.jpg (82132 bytes) Alan se divil tomu, proč ještě nedostal žádné konkrétní detaily k plánovanému nahrávání ve studiu, ale přesvědčoval sám sebe, že ostatní prostě předpokládají, že to ví. Čekal až do poslední chvíle, a pak se zeptal, kdy se má ukázat v Blackwingu.


Martin mu ale rozpačitě odpověděl: "Nemusíš vlastně chodit". "Co to má znamenat?" "Nebudeme tě potřebovat. Nechceme, abys s námi nahrával." Fletch jim vpadnul do řeči: "Nebo můžeme všem říct, že jsi se ke skupině připojil se vším všudy". Snažili se to vysvětlit; nebyli zatím připraveni odkrýt tomuto nováčkovi karty. Ačkoliv směl být Alan ve studiu, aby přihlížel, jeho přítomnost jako muzikanta nebyla vyžadována.


Alan se rozzuřil. "Myslel jsem si, že už to máme za sebou! Přece jste se mě zeptali, jestli se chci ke skupině přidat - to už mě chcete zase vykopnout?" "Tak to není...", Fletch, Dave i Martin vypadali nespokojeně, ale byli pevně rozhodnuti. Trpělivě vysvětlovali, že navzdory "See you", navzdory úspěchu svých živých vystoupení, mají Depeche Mode stále co dokazovat - sami sobě a "všem lidem v okolí, kteří stále považovali Vince za mozek skupiny".


"Kdyby svět přestal aspoň na dva týdny utrácet za zbraně, ušetřené peníze by stačily pro nasycení miliónů hladovějících po dobu dvou let"


Alan byl přizván do studia, což mohla být záminka pro další očerňování skupiny. "Nemohli jsme celé album nahrát sami, museli jsme požádat někoho dalšího, skutečného muzikanta", toho jediného, který ve skupině byl. Shodli se na tom, že nedají nikomu šanci, aby jim to dával za vinu.


Alan mohl sotva skrýt svůj hněv, ale akceptoval přání svých kolegů, i když to znamenalo tutlat, že je právoplatnou součástí skupiny. Ale přísahal si, že příště už to tak nebude.


Těsně před Vánocemi roku 1982 Mute oznámila, že se Alan plnohodnotně připojil k Depeche Mode. Jeho debutem se v příštím roce stal singl "Get the Balance Right"; poprvé se také předvedl jako druhý autor písní, a to instrumentální b-stranou "The Great Outdoors", na které se spolu s Martinem podílel. Možnost, že by bez těchto ústupků zřejmě skupinu opustil, nebyla potvrzena.


V rozhovorech pro tisk bral Alan svou vleklou "zkušební dobu" s nadhledem. "Koncertoval jsem s nimi i vystupoval v televizi, ale...nikdo v jejich postavení by si nepustil k tělu někoho nového během pár týdnů, každý by se chtěl nejdřív přesvědčit, že dotyčný není úplný hňup." A protože to nebyl Alanův případ, bylo přirozené, že si místo ve skupině nakonec získal. Ty lži ho trápily, ale už byl všemu konec. Odbornost, kterou Alan přinesl do živých vystoupení Depeche Mode, se teď mohla plně rozvinut i ve studiu.


"Když jsme poprvé objednali syntezátor", vzpomínal Daniel Miller, "už jsme o něm všechno věděli a měli spoustu nápadů, co bychom díky němu mohli vytvořit." Jedním z nich bylo prozkoumat to, čemu Miller říká "psychologický dojem z nahraného syrového zvuku, a jeho použití bez přidání jakékoliv umělé ozvěny".


Často brával skupinu mimo studio, na toulky po londýnském East Endu, aby nahráli nové zvuky. Okolní průmyslové zóny byly pro to ideální živnou půdou. A tak se jednou stalo, že zatímco skupina vesele nahrávala zvuk předmětů, kterými mlátila do plotu, vtrhl na scénu ostražitý hlídač. Zvuk, který následoval, si asi dokáže každý představit.


"Jednoho dne", vysvětluje Miller, "jsme vzali magnetofon a nahráli spoustu věcí - starý kov, rozbíjející se láhve, předměty tříštící se o stěnu - výsledek jsme přinesli do studia a zvuky uložili do syntezátoru."


wh35.jpg (58790 bytes) "Můžeš vzít ten nejčistší hlas na světě", říká nadšeně Alan, "a technicky si s ním hrát tak dlouho, dokud se z něj nestane ten nejmonstróznější a nejďábelštější zvuk. A funguje to i obráceně."


Práce na materiálu, ze kterého se stalo album Construction Time Again - název vzešel z továrního rachotu a drnčení, které provázejí většinu skladeb - se protáhla na celé jaro a začátek léta 1983. První týdny se sbíraly samply, vytvářela se plejáda různých zvuků, z nichž pak skupina během svého nahrávání čerpala.


"Ale nejde o bourání", vysvětluje Wilder, "jde o znovupostavení - a to je pozitivní. Právě to je myšlenka celého alba - být pozitivní. Proto jsme vybrali název Construction Time Again (Znovu čas přestavby), a ne Destruction Time Again (Znovu čas boření)."


Image pracujícího dělníka byla záludná. Přesto zaváněla socialismem a dokonce i - během čtyřleté politiky Margaret Thatcherové v Británii - komunismem. V každé jiné společnosti by byla Martinova a Alanova mantrická "Work Hard" považována za krásný příklad mladým pracujícím. V Británii roku 1983 to bylo považováno za levicový manifest - hrůzu nahánějící předpojatost v děsivě rozvíjející se zemi.


Construction Time Again rozvířilo stojaté vody. Alan v rozhovoru s novinářem NME X. Moorem (členem socialistické skupiny the Redskins) řekl: "Když jsme rozhodovali o názvu alba, první návrh, který padl, byl 'caring' (starostlivost) - to je to hlavní téma, které je za tím."


Britská The Musicians’ Union si pevně zakládala na tradicích. Mezi mnohými samply zamýšleli Depeche Mode na své příští album použít i sérii partitur na bicí. Tu získali od sběratele, kterého si přizvali do studia, a kterého nechali, ať jim všechny přehraje.


"Není pochyb, že dobře věděl, co dělá", stěžuje si Alan. "Poslal nám účet za samplování, za konzultaci - a bůhví, za co ještě. Pak mluvil s lidmi od The Musicians’ Union a ti ho přesvědčili, že to, co udělal, je naprosto nemorální. Naúčtoval nám šestkrát vyšší částku, než na které jsme se domluvili."


S pokryteckou krátkozrakostí opravdových přívrženců, hájili Martin a Alan používání samplů nejen u Depeche Mode, ale i u jiných kapel. "Byli bychom docela rádi, kdyby si ostatní převzali naše zvuky a nasamplovali je." Alan přiznal, že si Depeche Mode 'půjčili' jednu pasáž na bicí z písně skupiny Frankie Goes To Hollywood, a přidali ji na jeden ze svých 12" remixů.


"Myslím si, že se nedá ustrnout na takovémto způsobu technologie - člověk musí přidávat své nápady a představy a vytvořit tak další originál."


Už se ale blýskalo na lepší časy. "People are people" patřila k několika nahrávkám, které Depeche Mode svěřili producentovi Adrianovi Sherwoodovi, aby ji svým nenapodobitelným stylem zremixoval (stejně jako "Just Can’t Get Enough", "Photographic" a nevydanou "Death Wish").


"Rozhodli jsme se, že hudebně přitvrdíme", vysvětloval Alan pro časopis Record Mirror.


Pokud byla píseň "People Are People" překvapením, pak byla Alanova b-strana "In your Memory" ještě větším. Její drsná melodie doprovázená Davidovým zpěvem byla naprostým protikladem hudebního doprovodu.


Píseň "Master And Servant", jistá studie sexuální dominance, se pyšní předehrou plnou živosti. Začalo se hovořit o prvních pokusech Depeche Mode o zbavení se teenagerovského stylu. Alan dodává: "Jsme ve stádiu, do kterého jsme se chtěli hrozně dlouho dostat." Ačkoliv neměli ani Depeche Mode, ani Mute žádné výčitky svědomí kvůli vydání "Master And Servant" jako singlu, den, kdy si Radio One BBC vyžádalo kopii textu písně, byl pro všechny znepokojující.


"Značná část popové hudby je o jakémsi úniku. Existuje mnoho popových skladeb, jejichž slova nedávají žádný smysl! Depeche Mode nechtějí krmit své posluchače povrchními texty. Naše písně jsou určeny těm lidem, kteří chtějí hledat a něco ve slovech najít."


Some Great Reward se stalo prvním albem, na které byli všichni členové "opravdu pyšní". SGR je také prvním skutečným albem Depeche Mode - prvním, na kterém skupina experimentovala a využila všechny své zkušenosti. Na prvotních nahrávkách to pro ně bylo něco nového, stejně, jako byli oni novinkou pro posluchače.


V letech 1984-85 vystupovali Depeche Mode v mnoha koncertních halách. Dostali se, i přes svůj skrytý odpor, do stereotypu singl-album-turné-nový singl. To by bylo moc pro každou skupinu, jejíž popularita byla příliš velká na to, aby se stále musela snažit, ale příliš malá na to, aby si mohla dovolit dlouhou pauzu mezi nahráváním jednotlivých alb.


Po singlu "Shake The Disease" vyšla nádherná "It’s Called A Heart", bohužel nebyla takovým hitem, jakým by si zasloužila, což bylo přinejmenším nepochopitelné. Ten samý měsíc se obě dvě skladby objevily také na albu The Singles 1981-85 (v USA vyšlo pod názvem Catching Up With Depeche Mode). Na trhu se tak střetly s tímto poměrně úspěšně prodávaným albem, a jejich prodejnost tomu odpovídala - kdo by mohl obviňovat posluchače, že si nekoupí tu samou skladbu v jednom týdnu dvakrát?


wh8.jpg (79755 bytes)


Práce na albu Black Celebration nebyla vůbec jednoduchá. Jako obvykle měl Martin pevně stanovenou představu o tom, jak by mělo nové album znít. Výsledky jeho práce se ale upínaly jinou cestou, než si původně vysnil. Zbylí členové skupiny měli taktéž jiné představy, než byly ty Martinovy.


Původně plánované čtyřměsíční nahrávání se protáhlo až do jara 1986, a nebyly to jen jejich představy, které se ztrácely v zapomnění. Systém práce ve skupině se začínal hroutit. Alan si už nechtěl znovu připomínat ty třenice a neshody - "problémy...které mají všechny skupiny". "Pokud jsme se měli někdy rozpadnout," svěřuje se Dave, "stalo by se to tenkrát."


"Začali jsme hledat logické řešení," komentuje Alan. Novinář Danny Kelly dodává: "Skupina měla za sebou vývoj kupředu z pomyslného 'A někam po C'. Musela pokračovat v pořadí D, E a F? Nebo mohla skočit rovnou někam do J nebo L a věřit, že tak neztratí své posluchače?"


Skladba "Route 66" se stala důležitým mezníkem ve vývoji Depeche Mode. Podařilo se jim konečně překročit bájný Rubicon, mezi jehož břehy se už tolikrát v minulosti zastavili. Martin si vzal na pódium akustickou kytaru, a na playback vystupoval v různých TV pořadech. Bylo to úplně něco jiného, než přijít do nahrávacího studia, spustit pásky a rozezvučet první pronikavé tóny tohoto nástroje. A to pořád dokola, dokud nebyl s výsledkem spokojen.


wh4.jpg (96013 bytes)


"Myslím si, že nejsme klávesová skupina," vysvětluje Alan trpělivě už bůhví pokolikáté americkému tisku. "Rádi bychom pokládali samotný zvuk za naše jediné omezení. Máme jistou zkušenost s tím, co děláme, a většinou nám víc vyhovovaly klávesy, než hrát ty zvuky naživo. Tenhle způsob je pro nás jednodušší."


Fletch dodává: "Domníváme se, že nejlepší je, když pracujeme na písních společně hned od začátku." Music for the Masses nenechalo téměř žádný prostor k manévrování, jen několik málo míst, kde mohl Alan, hybná síla skupiny, využít své nezávislé tvořivosti, aby dostal píseň do zcela nového kabátu.


"Nasamplovali jsme kvílení liliputána, ale přeměnili jsme to na něco, co zní úplně jinak," směje se Alan. "Hodně používáme nahrávání zvuku pozpátku a smyčky, takže ve chvíli, kdy použiješ zvuk jako třeba ve 'Strangelove', už si ani nemůžeš vzpomenout, co to na začátku bylo."


V srpnu 1987 vyšlo "Never Let Me Down Again", v mnoha směrech nejtypičtější píseň Depeche Mode z jejich následujícího alba Music for the Masses. Někde bylo dokonce naznačeno, že Martin napsal píseň podobnou té od Marca Almonda. Základ skladby byl velice podobný refrénu pět let staré písně "Torch" skupiny Soft Cell. "To je právě jedna z nejkrásnějších věcí na Martinových textech," říká Alan. "Skutečnost, že mohou mít pro různé lidi různý význam. Záleží na tom, jak se na to kdo dívá.


Jistou úlevou bylo, že se "Little 15" dostala naprosto neočekávaně do Britské hitparády. Singl vyšel jen v Německu a do Británie byl dovezen v takovém množství, že se skutečně v hitparádě umístil! Samotné Music for the Masses bojovalo o umístění v U.K. Top Ten. "Little 15" se sice nevyškrábala výš jak na 60. místo, ale jen Cliff Richard v roce 1961 a skupina Jam dosáhli lepšího umístění se singlem, vydaným v zahraničí.


wha8.jpg (82946 bytes)


"Domnívám se, že celý problém (v Británii) má co dočinění s lidmi z BBC," vysvětluje Alan v Americe. "BBC ovládá hlavní televizní i rozhlasovou stanici, její producenti rozhodují o tom, co budou lidé poslouchat. Depeche Mode bylo vždy povoleno určité množství vysílaného času, protože bylo jisté, že budeme mít ohlas, a to BBC potřebovala. Ale producenti BBC hrají naše skladby dost neochotně - raději by nehráli, ale musí."


"Domnívám se, že každý má rád, když ho druzí respektují, a my nejsme jiní. Byli bychom rádi, kdyby se lidé v budoucnu ohlédli a uznali, že jsme udělali velky krok vpřed."


Původní název Pennebakerova filmu byl 'A Brief Period Of Rejoicing' (Krátká chvíle radosti). Během několika týdnů bylo ale rozhodnuto o mnohem prozaičtějším názvu '101' - v Rose Bowl se totiž konal 101. koncert turné Music for the Masses. "Nikdy jsme netoužili po tom šokovat," poznamenal jednou Alan. "Ale v naší práci je jistý nádech, který nutí lidi o věcech přemýšlet." Už měsíc před show v Rose Bowl bylo prodáno 53 000 lístků; celkem potom 66 233, tj. 95% z celkové kapacity tohoto obřího stadionu.


101aw.jpg (51527 bytes)


"Byli bychom rádi, kdyby se lidé v budoucnu ohlédli a uznali, že jsme udělali velký skok," řekl Alan. Tuto vizi měl naplnit koncept '101' - "80. léta a jak do nich zapadáme. Opravdu jsme chtěli přijít na to, proč jsme byli tak charakterističtí právě pro 80. léta." Pennebaker ale s touto Alanovou představou nesouhlasil, argumentoval tím, že to, co je zachyceno ve '101' má mnohem větší význam. "Domnívám se, že chtěl Alan udělat rozhovor s více lidmi. DM o hudbě opravdu hodně přemýšlí; fanoušci umí texty zpaměti a ztotožňují se s nimi. Pro skupinu to je zcela jistě takový malý zázrak. Alan je ve skupině asi největší intelektuál a doufal, že ve '101' nalezneme odpověď k tomu všemu."


První incidenty se objevily krátce po desáté večer. Policie se snažila po celou dobu udržet pořádek a ukočírovat masu lidí, která se stále zvětšovala a nyní rozšířila do okruhu okolních 15 bloků. Nepomohly ani policejní posily, které dorazily během večera; desetitisícový dav byl příliš velký. Náhodní kolemjdoucí nestačili žasnout a jen nevěřícně kroutili hlavami. Bylo právě 20. března 1990, Depeche Mode byli ve městě a v obchodě na La Cienega Boulevard probíhala autogramiáda u příležitosti vydání jejich nového alba.


Depeche Mode dorazili do Wherehouse přesně podle plánu, krátce před devátou hodinou. Ve vzduchu se vznášelo cosi jako naděje nebo očekávání, ale nebyla to jen obyčejná touha - byla to emotivní, sexuální, kulturní a mohutná dychtivost. Losangeleský policejný ředitel Keith Bushley později připustil, že se něco prostě stát muselo. "Nejde udržet takové množství lidí na tak malém prostoru bez toho, aniž by se něco nestalo." A když se skutečně stalo, neobviňoval dav lidí. "Byli opravdu v pohodě, solidní mladí lidé. Nikdo z nich nezamýšlel udělat něco špatného," ujišťoval média. A smutně dodává: "Bylo jich prostě jenom moc."


Samotní Depeche Mode brali ten incident statečně. "Celá ta děsivá situace se zároveň stala výbornou reklamou. Objevili jsme se ve zprávách po celém světě," přiznal Alan otevřeně. Seděli v hotelu a sledovali zprávy všech televizních společností o tom, jak "anglická popová skupina Depeche Mode zcela ochromila dopravu". Skupina jen těžko skrývala svou radost - což bylo ještě těžší, než skrývat skvělý pocit z toho, že konečně naplnili své hudební přestavy.


Není pochyb, že celé to téměř apokalyptické přivítání bylo velice vhodné pro skupinu, jejíž poslední album se jmenovalo Violator (Násilník).


Depeche Mode byli stále ještě ve studiu, když vyšel v srpnu roku 1989 singl "Personal Jesus". V počítačích už měli naprogramováno 13 písní tak, jak byli zvyklí, všechno bylo připraveno dávno předtím, než se zamluvilo nahrávací studio. V první fázi se nechystalo jenom normální album, ale také EP, které popsal Andy jako "docela zajímavý a poněkud odlišný materiál od toho, co od nás kdy vzešlo".


"Něvěděl jsem, jak to všechno dopadne, dokud to nebylo hotové," připustil Alan. Nápady plynuly do svých konečných hudebních závěrů, pak byly buď zavrhnuty nebo naopak přetrvaly, podle toho, jak to cítil Alan. Začal jsem s jednoduchou sekvencí a nechal se unášet a hypnotizovat a potom viděl, kam mě to zavedlo."


Stejně jako Music for the Masses, bylo i nové album Depeche Mode poskládáno dohromady v novém prostředí, producentem se stal Mark "Flood" Ellis, album zmixoval legendární Francois Kervorkian, producent původem z New Yorku.


Samotná nahrávání se přesouvala mezi studiem Logic v Miláně, Axis v Nex Yorku, Church and Master Rock v Londýně a dánským komplexem Puk, kde se mixovalo i album Music for the Masses.


Jako obvykle se i toto album mohlo pochlubit vtipnými náhodami. Samotný název byl vybrán proto, že skupina chtěla titul, který by byl typický spíše pro heavy-metalovou kapelu...nebo pro hardcore porno knihu. Violator splňoval obojí. Píseň "World in My Eyes" si vypůjčila svůj název od kolegy z Mute Loopa a jeho alba World in Your Eyes. Skupina byla mnohými kritiky označena za "nové Pink Floyd", do své melancholické skladby "Clean" si dokonce vložila část Foydovy vlastní "One of These Days".


"Personal Jesus" nebyl útokem na náboženství, i když je v něm mírně znepokojující nádech svůdné bluesové melodie, která nabádá své posluchače k tomu, aby zvedli sluchátko telefonu a dosáhli tak jisté "změny". Podle samotného Martina byly inspirací vzpomínky Priscilly Presley na jejího manžela v knize Elvis a Já.


Ačkoliv trvalo šest měsíců, než se píseň dostala do Top 40 v Billboardu, na MTV byla "Personal Jesus" mohutně vysílána. Její senzační video (situované do pochybného bordelu na poušti kdesi na jihozápadě) režíroval Anton Corbijn. Videoklip se stal součástí mini-filmu Strange Too.


Depeche Mode si cenili toho, co dokázal Alan vytvořit s písní "Enjoy The Silence", jejíž původní Martinova verze byla odlišná.


Skupina ale nemohla uniknout následkům šokující losangelské události. Podle časopisu Rolling Stone měla dokonce jedna ulice v Los Angeles "výhrady ke koncertování této skupiny v plánovaném turné po USA". Celosvětové turné mělo být nejdelším, které kdy Depeche Mode absolvovali, mělo skončit v roce 1991.


Vzápětí po spuštění vstupenek do oběhu, byla prodejní místa zaplavena. V New Yorku prodali Depeche Mode během jediného dne všech 42 tisíc lístků místního Giants stadionu. Dallaský Starplex Amphitheater se svými 20ti tísíci místy byl vyprodán během týdne; stejně jako World Music Theater v Tinley Park v Chicagu. V Los Angeles, kde už tradičně turné končilo, se během jediné hodiny prodalo 48 tisíc lístků na stadion Dodger. Koncert se konal až za dva měsíce, tj. 4. srpna. Během 72 hodin se rozhodlo o přidání dalšího koncertu - ten byl vyprodán stejně rychle. Stejný úspěch zasáhl neočekávaně i Floridu.


"Nestarali jsme se o to...tehdy. Uvědomili jsme si, že nám některé věci neprospívají. Dá se to naučit - časem či člověk uvědomí, co je důležité, a co není."


Violator vyšel a ještě tentýž měsíc byl oceněn zlatou deskou. Dave se díky tlaku přestával stále častěji kontrolovat. Jeho kolegové z kapely si všimli, že se změnil. Byl podrážděný a vznětlivý, očividně ho přestalo bavit vše na pódiu i mimo něj. Na otázky odpovídal vztekle, ztrácel nervy ve chvílích, kdy by byl jindy klidný.


Dave si zabalil kufr a odletěl do Los Angeles. Sám. Se svou ženou Joanne se znal už od mládí. "Byli jsme opravdoví přátelé. To se ale pokazilo, hlavně mojí vinou. Dostaneš se z toho jedině tak, že začneš žít odděleně. Rozhodl jsem se jediným možným způsobem - zaměřil jsem se na skutečnost, že můj život ničí všechno a všechny kolem. Potřeboval jsem znovu získat perspektivu toho, co chci opravdu dělat."


Nejprve si nechal narůst bradku. Jeho tělo bylo plné nezahojených ran - důsledek četných návštěv tetovacích salónů. Jeho výrazný přízvuk z Essexu se pral s hovorovými losangelskými výrazy, kterými byla jeho řeč teď plná.


Poté ho objevila Teresa Conroy (často představovaná jako Conway), tisková mluvčí Depeche Mode během jejich amerického turné v roce 1988, nyní zaměstnankyně agentury Triad. Díky ní Dave prohlédl svět - nebo aspoň svět podle L.A.


"Choval jsem se stylem - 'Chci to udělat! Udělám to!'" Dave propadal záchvatům vášně, když hovořil o svém hudebním znovuzrození. Najednou si uvědomil, že cokoliv v minulosti udělal, kýmkoliv by mohl v budoucnu být, právě teď je rock 'n' rollovým zpěvákem. To jediné, co potřeboval bylo mít za sebou rock 'n' rollovou kapelu.


Ve skrytu duše byl Dave napůl přesvědčený o tom, že se Depeche Mode nakonec rozhodli správně, i když se rozcházeli v názoru na to, zda ukončit Violation turné. Byl stále pyšný na to, čeho skupina dosáhla, ale všechno pro něj bylo tak vzdálené, byl to úplně jiný život, jiný Dave Gahan.


wh17.jpg (55350 bytes)


Novým, stále omílaným slůvkem se stal "alternativní rock" a Dave se ho chytil opravdu pevně. Nevěděl, jak na to bude zbytek Depeche Mode reagovat. "Neříkám, že poslouchám lepší hudbu než ostatní," povzdechl si, "ale objevil jsem spoustu nových kapel." Když se poprvé Alanovi zmínil o Rage Against the Machine, Alanova odpověď zněla: "Kdo?". Kdyby Martin navrhl, aby se Depeche Mode znovu sešli a udělali další taneční album - "Asi bych do toho nešel...neobtěžoval se dalším nahráváním s Depeche Mode."


Když zavolal Martin krátce po Vánocích 1991 Davidovi do Los Angeles a oznámil mu, že má dema pro další album, Davidova první myšlenka byla sdělit mu, aby si našel jiného zpěváka. Místo toho mu ale řekl, ať mu nahrávky pošle.


Pořád o svém záměru přemýšlel, pak dorazila zásilka od Martina. Vyzvedl si tu fůru textů, které měly doprovázet písně. První skladba byla "Condemnation". Bylo to něco, co Martin do té doby ještě nenapsal: povznášející, velkolepé, nádherné. "Byla to naprostá úleva! Nemohl jsem tomu uvěřit! Přál jsem si, abych to napsal sám."


Dave otočil na další stránku textů - a pak je v šoku upustil. I přes nedokonalou demo nahrávku byla další píseň úchvatná a omračující. Byla to "I Feel You". Jediný důvod, který ho nutil uvažovat o odchodu z Depeche Mode byla obava z toho, že nemohou naplnit jeho sny. "Byl jsem připraven udělat něco, co má smysl, a najednou mi to spadlo samo do náruče."


Alan už byl v Madridu, pronajal pro zbytek Depeche Mode soukromou vilu a zařídil tam dočasné studio. Dave a Teresa dorazili v březnu, ale jakmile se pár pozdravil s Alanem, Martinem a Fletchem, kouzlo se vytratilo. Než stačil Dave dokončit svůj názor na to, jakým směrem by si představoval, aby se album ubíralo, byl už zase připraven odletět zpět do Los Angeles.


"Byl jsem nešťastný," vysvětloval Dave později. "Ve vzduchu se vznášelo mnoho malých nedorozumění. Depeche Mode je opravdová anglická kapela, já se vrátil z L.A., ovlivněn jistou agresivitou typu 'Chci dělat tohle, chci dělat tamto.'"


"Domnívám se, že Dave je opravdu lehce ovlivnitelný a nemyslím si, že právě život v Los Angeles na něj má dobrý vliv," řekl Alan.


Dokonce ani příjezd Daniela Millera, který vždycky dokázal špatnou náladu ukočírovat a zvládnout, konflikt nevyřešil. Lákavý noční madridský život tomu také nepřidal. Nakonec odjel i Flood, který se chystal produkovat nové album - měl už také všeho po krk a oznámil, že co je moc, to je moc. Byl nejvyšší čas přesunout se do Chateau du Pape v Hamburku.


Propast se přestala prohlubovat. Byl to Flood, který doporučil najmout Briana Ena, aby se chopil vedení remixování. A když Dave poprvé navrhl použít na nové album živé bicí, Flood byl stejně nadšený, jako Fletch skeptický.


Fletch prohlásil: "Dave se zbláznil, chce bubny. Příště bude chtít dobrovodné zpěváky." A tak se také stalo. Na radu Flooda bylo k písni "Get Right with Me" přizváno trio zpěvaček - Hilda Campbell, Bazil Meade a Samantha Smith.


To ale nebyl konec Davových požadavků. Smyčcové těleso, vedené Willem Malonem, bylo najato na útrpnou "One Caress"; v písni "Judas" pak hostoval dudák Steafan Hannigan.


Podle Alana byla Floodovou zásluhou "výjimečná schopnost stát o krok zpět a vše sledovat s nadhledem producenta i technika".


Vedle Daniela Millera, který byl stále nablízku, aby mohl poradit, a který se aktivně snažil postrčit skupinu, aby "se pokusila zbavit všech pout a udělala krok vpřed", byl podle Davea rozhodujícím členem celého týmu Flood.


"Byli bychom moc rádi, kdyby se lidé v budoucnu ohlédli a uznali, že jsme udělali opravdu velky krok vpřed."


wh21.jpg (69314 bytes)


Nahrávání se blížilo svému konci; Alan a Flood se potýkali s nedotaženými konci, které sužovaly všechny písně. Dohodli se, že začnou znovu od začátku. Remix písně "In Your Room", který vytvořil producent Nirvany Butch Vig, byl zamítnut - navzdory Davidovu nadšení z něj.


"Stála za tím lhostejnost určitých lidí," vysvětluje Alan. "Nemohli jsme se shodnout na podobě několika písní," usmívá se Alan. "Zdálo se, že jsme se ocitli v bludném kruhu, z něhož jsme se museli každou chvíli dostávat."


Jedna věc, na které se skupina shodla - nebo aspoň tři čtvrtiny z ní - byl názor na nadcházející manželství Davea a Teresy, svatba se měla uskutečnit krátce před turné. Alan, Martin ani Fletch se obřadu nezúčastnili.


Nové album, pojmenované s jistou ironií - 'Songs of Faith and Devotion' ('Písně o víře a oddanosti') - Alan pyšně označil za "opravdovou nahrávku 90. let".


"I Feel You" byla vybrána jako první singl alba Songs of Faith and Devotion, který vyšel v únoru 1993. Píseň je plná divokosti a tvrdosti, která je zcela v rozporu se sebezpytujícím optimismem, který jinak provází celé album; byl to velice jasný kontrast, který ještě vyzdvihl videoklip Antona Corbijna.


Podobné téma se objevilo ve videoklipu k písni "Personal Jesus" - v "I Feel You" je opět hlavní postavou Dave, kterého pomalu svádí svíjející se blondýna - scéna je pak zakončena Davidovým striptýzem, jehož cílem bylo předvést jeho nová tetování.


Songs of Faith and Devotion vyšlo na začátku března 1993 a dostalo se na špičku amerických i britských hitparád. Bylo to první opravdu "alternativní" album, kterému se podařilo dosáhnout takového úspěchu na obou kontinentech.


Během léta 1993 zdobili festivaly po celé Evropě; v prosinci se konaly dva obří koncerty ve Wembley, o šest měsíců dříve pak na stadionu v Crystal Palace Bowl.


Depeche Mode oslavovali i úspěch druhého alba - Songs of Faith and Devotion Live, které se nahrávalo během turné po Evropě a severní Americe. Seznam skladeb byl stejný, jako v případě studiové verze. Vyšlo také koncertní video s názvem 'Devotional', které se zcela lišilo od '101'. Živé záznamy skladem se staly součástí mnohých B-stran singlů.



© 1999-2012 Recoil.CZ