recoil.cz

Everlasting Breath (Věčný dech)

vyprávění autorka: Sharon Toma Toulouse/Grenoble, Francie originál zveřejněn na Black Chrome

Ležel tam tak křehce, zranitelně, prosebně, krásně a neobyčejně. Shanne si poprvé uvědomila, že je smířená s odporem, tímto nesrozumitelným chápáním lidskosti, která jí byla teď tak drahá.

Tu noc se vzduchem linula teplá medová vůně a zlaté kadeře vzduchu pomalu řídly v uzavřeném prostoru a prostupovaly vším; nepatrná vlhkost jako lehká mlha hrající duhovými barvami pomalu klesala na jantarovou kůži a rozevírající se nasládlé rty podléhaly sladkosti pomalé valčíkové nálady, která zvolna přicházela a karamelizovala je. Zdálo se, že tento smyslný vzdušný balet doprovází slabý dech muže, spícího na břiše.

Bylo ticho, oči doširoka otevřené, jeho jasná tvář byla v souladu s každým pochlazením dechu. Shannin dech pásl jeho silnou, ale nyní zmoženou paži. Šířící se vzduch, vlnící se na jeho nahém těle, těsně se ho se dotýkající pravidelně podle vdechů a výdechů.

Jeden jediný dech, jiný teď neexistuje.

Jantar této tekoucí kůže upoutal Shanniny vlhké oči, když se krčila u postele. Setrvala klidně před takovou noblesou. Jako ostražitá laň držící se zpátky od čerstvé vody, o kterou žadoní. Shanne opatrně přiblížila svou tvář k této mírumilovné, pohybující se krajině.

Slib rozkoše. Nebo to byl zase nějaký přízrak?

Poté co se vzdala slz a nadějí, podlehla netečně nutkáním a smyslům, kterým se bránila tak dlouho. A tak se v náhlém záchvatu nedočkavé touhy její rubínové rty zduřily a třely se o teplou stranu podřimujícího muže s vnitřní a skrytou úlevou.

Posilněna tímto prvním prchavým a skutečným kontaktem – hladícím křídlo anděla s prosebnou tváří – a s intenzitou vyvrženou z hlubin její duše, drsněji a drsněji, mačkala svá sladká ústa na horečnatou a třesoucí se kůži. Drsněji a drsněji.

Do neskutečného prostoru mezi dvěma těly se vkrádal nejasný dech.

Krůpěj vody pleskla o rameno muže a stekla dolů na prostěradlo, které rychle absorbovalo to útrpné znamení. "A osamocena..."

Proud těch vzácných slz poznání stékal na okraj Shannina miláčka, rozmazané a rychle mrkající oči propukly v pláč, a slzy se s zřetelným cinkotem rozutekly jako perlový déšť do jejího klína.

Z nebe zaslaná milost, kterou Shanne poznala v tomto bezprostředním půvabu. "Poslední nadechnutí se stává věčným", pomyslela si, zatímco jí dvě silné paže sevřely v náručí. "Kráčejte se mnou tímto půvabným prostorem."